IMG_9390

Libínská panorámata, která jsem neviděla, ale stejně je zbožňuju

Lesy zahalené do mlhy, nádherné scenérie plné podzimních barev a nezaměnitelná vůně vzduchu. Miluju šumavský podzim, proto jsem opět vyrazila do lesů. Protože můj poslední letní vejšlap na Libín doprovázelo překročení několika “bludných kořenů”, kdy jsem se záhadně ztrácela a zase nacházela, rozhodla jsem se to dát ještě jednou. A určitě ne naposled.

Z pekárny do lesa a nebeské zastavení

Protože autobusy v tomto kraji jezdí obvykle tak jednou denně a často v dobu, kdy to vůbec nepotřebujete, zahrnoval můj plán ranní procházku do 5 km vzdáleného Husince na bus do Prachatic. Vyrážela jsem skoro ještě za tmy, ale prvním rychlým zastavením byla vlachobřezská pekárna, kde jsem si koupila čerstvě upečené rohlíky a koláče. S chutí jsem se hned do jednoho z koláčů zakousla a vydala se na cestu. Bylo nádherné ráno. Pomalu se rozednívalo, lesy měly sytě zelenou barvu, mlha se rozvalovala na kopcích, slunce líně vykukovalo zpoza mraků a všude byl úplný klid občas narušený praskáním větviček a šustěním trávy, to když jsem potkala srnky. Měla jsem chuť tam jen tak do nekonečna stát a užívat si tu nádheru probouzející se přírody.

Procházka do Husince utekla rychle a během další krátké chvíle jsem byla v Prachaticích. Tam jsem objevila parádní kavárničku s pražírnou. Ranní idylka tak pokračovala, protože krátké zastavení v Nebi bylo jako podle plánu.

Bylo sychravo, zima, ale přesto krásně

Chodit po lesích i kopcích je skvělý, ať je léto nebo zima, svítí slunce nebo prší. Často je to jen o naší mysli (a vhodném oblečení, haha), protože krásy přírody nemají žádné hranice. A tak i když si mé okolí ťukalo na hlavu, že jsem blázen jít v takovém počasí na skoro 20 km vejšlap, v duchu jsem se smála a hlavně se hrozně těšila. Být sama se sebou, užívat si sílu okamžiku, nebo jen přemýšlet o věcech, na které jindy není čas, to je jen zlomek toho, proč mě to tak baví. Jen tak se na louce zastavit, dívat se na nebe a podléhat té kráse… To se možná těžko popisuje, ale strašně snadno zažívá.

Libíne, jsi boží!

Cesta nahoru byla tentokrát provázená parádníma změnama počasí. Dole byl nádherně vybarvený a skoroslunný podzim, který s přibývající nadmořskou výškou překrýval mlhavý závoj. Přede mnou se tak začal otevírat pohádkový les plný barev i tajemna. Postupně začalo sněžit a na Libíně pak už bylo úplně bílo a mlha se dala krájet. Z Libína jsem neviděla na jediný protější kopec, ale přesto jsem tam stála, vítr mi ošlehával tváře a bylo mi dobře. Připadala jsem si jako v pohádce.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Zpáteční cestu jsem zvolila po červené – na ní jsem se ztratila už v létě, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, a tak jsem sama sebe přesvědčila, že podruhé se nemůžu ztratit, protože to tam vlastně znám. Světe div se, cestu jsem si velmi dobře pamatovala a taky jsem přesně našla místo, kde jsem minule blbě zahnula. Tentokrát jsem tedy došla po správném značení zpět do města a už na jistotu jsem zamířila do Prachatického pivovaru. Ve víkendovém menu měli zabijačkové speciality a kdo mě zná, je mu jasné, že jsem ani chvíli neváhala. Domácí jitrnice se zelím, brambor a malý pivo byla ta nejlepší odměna. Šumavský podzim je prostě top!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *