Rozhledna Libín

Výšlap na rozhlednu Libín aneb Ztratit a najít se můžete úplně všude

Rozhodla jsem se pro osamocený výšlap po kopcích i údolích. Takový, kde nepotkám moc lidí. Takový, kvůli kterému nebudu muset jezdit milion kilometrů nebo nekonečně hodin autobusem, abych se dostala do výchozího bodu. Takový, kde si užiju krásy Šumavy. A tak jsem se nechala zlákat prachatickým okruhem na rozhlednu Libín a zase zpět.

Červená? Ta je jen na vlastní nebezpečí

Výchozím bodem pro mě bylo infocentrum na náměstí města Prachatice. Ačkoliv jsem si do telefonu stáhla nějakou základní turistickou mapu, chtěla jsem se vrátit ke kořenům a jít pěkně poctivě s papírovou, kterou si můžu podle přání otáčet dokola. Proto jsem o ni šla do infocentra poprosit. A stejně tak si finálně potvrdit správnost své trasy. Všechno bylo v pohodě. Kromě mého nápadu na zpáteční cestu – chtěla jsem jít nahoru po zelené a modré, dolů pak po červené, abych skutečně udělala okruh a nešla tam i zpět stejnou cestou. Ale právě od zmíněné červeně značené cesty mě slečna zrazovala, že je prý jen na vlastní nebezpečí. Haha. Spíše ze zdvořilosti jsem se zeptala, v čem spočívá to nebezpečí, a dostalo se mi poměrně vágní odpovědi, že červená není tak dobrá jako zelená a modrá. Tím bylo definitivně rozhodnuto – zůstat u původního plánu dává smysl.

Vyrazila jsem po zelené rovnou za nosem. Tedy rovnou do kopce směrem na Libínské sedlo a dále na Libín. Stoupání není nijak extrémně příkré a jak stoupáte stále výš, rozlévají se před vámi krásné pohledy do krajiny, což výrazně zpříjemňuje celý výšlap i ve 30stupňovém horku.

Protože v každé vsi je přece hospoda

Těsně před tím než jsem na Libínské sedlo došla, měla jsem trochu pocit, že jsem se ztratila. Protože ač rozhledny bývají nahoře, cesta najednou z ničeho nic vedla dolů. Samozřejmě to byla zbytečná panika, protože lesní stezka mě vyplivla přímo na rozcestí půl kilometru od Libínského sedla. Zaradovala jsem se. Věděla jsem, že jdu správně, a nadchla se pro myšlenku krátkého zastavení v místním podniku. Protože každá ves má přece hospodu…

 

Libínské sedlo, první záchytný bod na cestě

Každá ves hospodu nemá. Tedy. Otevřenou jsem nenašla ani jednu, za to dvě zkrachovalé ano. Celá vesnička byla ale poměrně kouzelné místo, a tak jsem zavítala na obhlídku kostelíka sv. Anny a mé oko potěšila i krásná architektura některých domů. Zaujala mne i tamní turistická chata, starý dům zasazený v hezké přírodě a s cenou za ubytování od 60 Kč na osobu a den (nikdy člověk neví, kdy se to bude hodit). No a protože na hospodu ani místní obyvatele jsem nenarazila, vyrazila jsem dál po modré směr Libín.

Cesta se opět začala stáčet výrazněji nahoru, ale stále to byl příjemný výšlap. Nejprve po louce, následně lesem. Zhruba dva kilometry před cílem jsem v opačném směru potkala pána, který mi s úsměvem ve tváři sděloval, že nahoře mají otevřeno a ať se těším na párky a pivo. Tak jsem se těšila.

 

Rozhledna Libín a bouřkové mraky

Když jsem dorazila na rozhlednu, koupila jsem si za 10 korun vstupenku a vydala se na vrchol. Ty výhledy byly boží! No a boží byla i následná odměna. Dala jsem si párek v rohlíku a pivo. Během občerstvovací pauzy se ale začala plnit bouřková předpověď, kterou jsem se snažila z hlavy vytěsnit už na začátku cesty. Zvedající se vítr a bouřková mračna mě nutily přemýšlet o dalším plánu – buď si dát další pivo nebo dvě a počkat nebo se rychle vydat na cestu zpět a doufat, že tomu uteču (měla jsem v tu chvíli před sebou cca 6 kilometrů lesem bez možnosti schovat se na jakékoliv rozumné místo). Parta cyklistů vedle u stolu řešila počasí i cestu dolů po červené taky, ale vypadali tak v pohodě, že jsem to vzala jako dobré znamení hodit se do klidu. Bez stresu jsem proto dopila svůj půllitr a vydala se opět na cestu.

Po červené až do Prachatic. Nebo taky úplně jinam

Napojila jsem se na červenou a užívala si malebnost šumavského lesa. I když stále v mírné obavě před bouřkou, proto jsem nasadila rychlejší tempo. Cesta začala poměrně prudce klesat, a protože zrovna v celé oblasti káceli některé stromy, byla místy dost neupravená, plná větví i kamenů (ano, slečna v infocentru měla pravdu, moc pohodová cesta to nebyla). Bylo to ale něco, na co mé pevné boty stačily. Partě cyklistů, které jsem potkala u rozhledny, zase evidentně stačila jejich kola – během jednoho okamžiku okolo mě totiž profrčeli takovou rychlostí, že jsem stačila jen s neskrývaným obdivem uhnout. Nicméně mě toto krátké mihnutí ujistilo ve správnosti mého směřování a s úsměvem na rtech jsem si to štrádovala dál.

Po asi 3 kilometrech jsem se ocitla na mini rozcestí bez jakéhokoliv značení (v mapě samozřejmě nic). Jedna cesta byla hodně příkrá, ale poměrně upravená. Druhá byla mnohem mírnější, ale o to zarostlejší. Svým neomylným instinktem jsem vsadila na tu první. Přece by turistická stezka nevedla takovým roštím, žejo… Došla jsem ale na úpatí příkrého kopce a ocitla se na dalším rozcestí, tentokrát se třemi možnosti a samozřejmě i nadále bez značení. Opět jsem vsadila na svůj neomylný instinkt a vydala se tou nejpravěpodobnější cestou. Ta se (naštěstí poměrně brzy) ukázala, že je slepá.

Vrátila jsem se proto zpět na druhé rozcestí a rozhodla se podle GPS zjistit kudy tudy cesta vede. Ale ani jindy spásný iPhone mi moc neporadil, protože ukazatel polohy a směru lítal sem tam a sám byl ztracenější než já. A tak jsem se tento den již potřetí rozhodla vsadit na svou neomylnost a vydala se po druhé nejpravděpodobnější cestě (stejně už jich moc nezbývalo). Aby toho nebylo málo, začalo pršet, takže jsem v hlavě začala lovit postupy, jak se v lese nejlépe schovat před bouřkou. Nabrala jsem neznámý směr a doufala, že tentokrát to už vyjde. A hle! Došla jsem na frekventovanou silnici. Byla sice zcela mimo můj plán, ale aspoň někam vedla. Vydala jsem se po ní a po nějaké době se ocitla na konečně známém místě – na Zlaté stezce.

Hurá do Prachatického pivovaru

Už na začátku svého výletu jsem si plánovala, jak se za odměnu zastavím na dobré jídlo v Prachatickém pivovaru. Ale kvůli nenadálé změně trasy jsem nabrala více než hodinu zpoždění, což představovalo komplikaci zejména kvůli odjezdu autobusu (byl ten den jediný, kterým jsem mohla jet). Přidala jsem do kroku, abych se co nejdříve opět ocitla na prachatickém náměstí i kousek od pivovaru. Bylo ale stále jasnější, že jídlo v pivovaru nestihnu. Zvolila jsem proto úspornější variantu – malé pivo od cesty.

S jazykem na vestě jsem do pivovaru dorazila, objednala si malé pivo a hle koho jsem tam nepotkala – cyklisty z Libína. Ti se na rozdíl ode mě evidentně neztratili a s radostí si užívali místní kuchyni. Já jsem v rychlosti dopila pivo, rozloučila se a pádila na bus. Na poslední chvíli jsem se ještě rozhodla, že se nenechám odvézt do cílové stanice Vlachovo Březí, ale vystoupila jsem v Husinci a zbytek, tedy 5 kilometrů, došla pěšky. Kromě dvou krátkých přepršek už mě ale nic zásadního nepotkalo. V cíli, po 20 nachozených kilometrech, jsem se proto odměnila svačinou a vychlazeným drinkem. A hned jsem začala vymýšlet, jaký cíl cesty zvolím příště. Bylo to totiž skvělý!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *